Bc. Eva Hvorecká  |  Inspirace
image for Seznámení s „trailovým“ během

Od chvíle, co jsem začala běhat, bylo mým snem dostat se dále než do Jeseníků a Beskyd. I když těch příležitostí mám, bohužel, málo, přesto se občas nějaké vyskytnou a opravdu stojí za to! S jednou z nich bych se s vámi chtěla podělit v následujícím článku a nastínit vám tak prostředí trailového běhu.

Nadšený běžec a milovník hor už o trailovém běhu určitě slyšel a pravděpodobně ho i sám okusil. Ten, kdo ještě neměl příležitost se s touto sportovní disciplínou, která k nám přišla z Ameriky, seznámit, má nyní možnost. V definici trailového běhu stojí, že je to „běh a turistika v horách“. Takže pokud jste člověk, který zrovna neholduje několikahodinovým běhům v kopcích, klidně jej můžete proložit i chůzí. Důležité však je, že tento výlet opravdu patří do hor čili do terénu, kopců, lesů…Ne nadarmo se této aktivitě říká „trail running“. Délka trasy záleží už jen na vás.

Cortina d´ Ampezzo, kouzelné městečko v italských Dolomitech. Hory se charakterem blíží rakouským Alpám, proto se mi hodně zalíbily. Krom toho, v určitém pásmu nadmořské výšky, vypadají i jako naše Jeseníky. Ve chvíli, kdy jsem vystoupila před kempem z auta, všechno to na mě dýchlo - horský chladný vzduch (ačkoliv bylo léto) a hlavně (!) běh. Každou chvilku, co jsem tam stála, se někdo vynořil z lesa a běžel zpět do kempu. Asi se vraceli ze svého odpoledního běhu.

V informacích jsme sháněli mapy a našli jsme více než to. Krom tras turistických a cyklistických, nezapomněli ani na běžce. Speciálně vytvořená mapka se zaznačenými běžeckými trasami v okolí, od 10 do 100 i více kilometrů dlouhých. Teeeda, ti si dali záležet! Škoda, že tady budeme jen dva dny…

Ještě v den příjezdu jsem si na uvítání nemohla nechat ujít podvečerní běh. Bylo sychravo, ale krásně. Abych se někam dostala, musela jsem samozřejmě běžet do kopce a přes hřeben nacházející se asi 1700 metrů nad mořem. Kupodivu jsem i v těchto pozdních hodinách na pár aktivních nadšenců narazila.

Vždy, když takto běžím (sama a relativně daleko), přátelé se mě ptají, jestli se nebojím. Nevím. Čeho? Ale ano, v opravdu cizích místech ano. Vždy se ale mísí strach se zážitkem. Čím více to místo znám, čím více mám lesní pěšiny a cesty proběhané, tím méně se bojím. Je to tak i v životě, je to logické. Ale bez poznání nového by se člověk nikam neposunul.

Další den byl můj výběh mnohem náročnější. Nejen fyzicky, ale i psychicky. Pro začátek jsem běžela sutinami, které se v horách (hlavně po deštích) občas probudí a začnou se valit do údolí (modlila jsem se, aby to nebylo zrovna ve chvíli, kdy tudy běžím já). Mapa ukazovala cestu, značky ale nikde nebyly a cesta vlastně taky ne. Mohla jsem jen doufat. A tak jsem šla. Naštěstí to dobře dopadlo – sutiny se nesvalily a značku jsem našla. Takže to napětí tam je více méně v průběhu celého běhu, ale člověk prostě chce jít dál i přes „sutiny“.

2000 metrů nad mořem – vrchol, který jsem měla zdolat a přeběhnout přes něj na druhou stranu. Údolí, do kterého jsem se pak dostala, to byla teprve zvláštně strašidelná atmosféra. Nikde nikdo, nekonečně dlouhé údolí přede mnou, ticho, pochybná chatrč a já. Kdyby se něco dělo, jediným způsobem, kterým bych se když tak mohla ubránit, by byl běh. Prostě běžet rychle. Musím přiznat, že mé tempo (km/min) se v tomto údolí poměrně zvýšilo a párkrát jsem se i otočila, jestli za mnou náhodou někdo neběží. :)

Začalo pršet a padla mlha. Nicméně jsem se pomalu, ale jistě blížila ke kempu. Poslední zkouškou odvahy byla místa, kudy kdysi vedly vlakové koleje. Probíhalo se tunely vysekanými do skal, které byly částečně osvětleny pouhou žárovkou (klasická žárovka, snad 40W :)). Jen tam tak visely a houpaly se na elektrické šňůře. Na stěnách byly staré porozbíjené lucerny. Snad ještě z druhé světové války?

Přes tři hodiny běhu, šlo to už cítit v nohách, ale ten závěrečný pocit byl nepopsatelný! Kolik toho člověk může zažít během jediného běhu. Je fascinující, jak má každý kout hor úplně jinou atmosféru. To je prostě krajina. To je prostě trailový běh!