Bc. Eva Hvorecká  |  Inspirace
image for "Konec dobrý, všechno dobré"

Už nějakou tu dobu se zajímám o přístup zdravotníků k pacientům a jeho rodině (ano, i nás nutričních terapeutů se to týká). Zkušenosti v této problematice mám dobré i špatné. Pravdou ale je, že po každé špatné zkušenosti (kterých je pravděpodobně o něco málo více) se moje rozhořčení stupňuje. V minulém týdnu jsem však měla možnost setkat se s elitou lékařů, kteří se zabývají paliativní péčí, tzn. péčí o umírající pacienty, a najednou jsem se na chvíli ocitla v ideálním světě zdravotnictví.

Ano, opravdu mi vadí, když se snažím získat informace o zdravotním stavu rodinného příslušníka (představte si pozici člověka, který je vystrašený, nervózní…) a sestry nevstanou ani ze židle, mluví do zdi a mají obrovský problém mi sdělit jakoukoliv informaci (ačkoliv ze zákona má na to rodinný příslušník právo) a k tomu mají nesmyslné výmluvy („musíte počkat na lékaře“ a „vy byste tomu stejně nerozuměli“). Jakmile zmíním, že jsem z lékařské fakulty, přístup se obrátí, bohužel ale ne u té dotyčné zdravotní sestry, ale u úplně jiného zdravotního bratra. Také mi vadí, když navštívím nejmenovaný domov důchodců, kde je péče o klienty naprosto úžasná a nezanedbávající a jsem svědkem toho, v jakém stavu se klient vrátí pouze po týdenní návštěvě nemocnice (teď mluvím o dekubitech, které za tu chvíli téměř stihly dojít do nekrotické fáze, a o psychickém stavu klienta). Takto bych mohla pokračovat dále. A nesmírně děkuji vždy, když narazím na pravý opak!

Vězí to v komunikaci a otevřenosti?

Přístup zdravotníků k pacientům se může rozdělit na dva modely. První model, který je součástí psychoterapeutického přístupu, je zaměřený na pacienta. Zdravotník se snaží vnímat a porozumět pacientovým subjektivním pocitům, respektuje jeho soukromí a intimitu. Více komunikuje i s rodinou. Tento model představuje základy pro důvěrný vztah pacient-zdravotník, čímž se vytváří i příjemnější podmínky pro léčbu. Druhý model spadá spíše pod nepsychoterapeutický přístup a je zaměřený na zdravotníka a nemoc. Zdravotník se drží spíše racionality a pacient je pro něj „objektem“ péče. Obávám se, že tento model u nás zatím převažuje. To mě vždy nutí k otázce, kde je tedy ten problém? Jsou zdravotníci vyhořelí, nedostatečně ohodnocení a unavení, bez motivace, zapomněli po létech v této profesi na empatii, pokoru, nebo ji někteří od původu ani nemají? Nejspíš to bude od každého něco.

(Na nejčastější příčiny nepsychoterapeutického chování se můžete podívat zde: http://zdravi.euro.cz/clanek/sestra/nepsychoterapeuticke-chovani-zdravotnika-ve-vztahu-k-dekondici-p-363446)

A teď tedy ten ideální scénář ve zdravotnictví…V minulém týdnu jsem měla možnost prostřednictvím besedy nahlédnout do paliativní péče. Setkali jsme se s pěti lékaři, kteří v tomto medicínském oboru účinkují minimálně deset let. Beseda byla velmi inspirativní. Připomněla mi, že paliativní péče se nemusí týkat pouze starých umírajících osob, ale také malých těžce nemocných dětí. Co mě také zaujalo, lékaři, ačkoliv se denně setkávají se smrtí, nepůsobili vyhořele, právě naopak. Byli naplněni. Já osobně ten zásadní rozdíl vidím ve dvou věcech - v sebepoznání, kterým by si každý zdravotník měl projít a které není otázkou několika týdnů či několika měsíců, je otázkou celého života! A ta druhá věc, dle mého názoru, tkví v komunikaci. Ne jen s pacientem, ale i s jeho rodinou. Lékaři z oboru paliativní péče tak navazují velmi důvěrný vztah, setkávají se dennodenně s emocemi různého druhu a prožívají tuto významnou událost s nimi. Doprovázejí pacienta na druhou stranu a pomáhají rodině už jen svou přítomností. Bezesporu jsou toto psychicky velmi náročné zkušenosti, ale všechno to vytváří podklad pro nesmírnou vděčnost rodiny i umírajícího pacienta vůči zdravotníkovi. A vděk naplňuje. Takto si já představuji psychoterapeutický přístup ve všech odvětvích medicíny.

Co bylo pro mě také důležité, lékaři mluvili s pokorou a soucitem, když vyprávěli příběhy jejich a svých pacientů. Pokoru v naší profesi (a ne jen ve zdravotnictví) považuji za nezbytnou a bohužel často opomíjenou. Lidské ego má totiž často obrovskou sílu a pohlcuje nás. Zapomínáme pak na druhé jako na lidi a myslíme si, že jsme „nadčlověk“, protože víme například něco víc než ostatní. Můj kamarád tomu říká „medický komplex“.:)

Na konec…

Když teď pominu finance ve zdravotnictví a ohodnocení zdravotníků, které si ani netroufám komentovat, protože mé zasvěcení do této problematiky je minimální a komentáře by byly jedině zaujaté, faktem zůstává, že zdravotník musí být obrněn několika charakteristikami, pokud chce být kvalitním zdravotníkem. Znalost v oboru je nediskutovatelná. Trpělivost mě napadá na prvním místě. Ne vždy se můžeme setkat s pro nás sympatickými pacienty (pacienti můžou být agresivní, nepříjemní, nervózní, zoufalí, uzavření, protivní….). Tímto se dostáváme k dalším charakteristikám, které bychom si měli zachovat v každé situaci, a to je vstřícnost a maximální slušnost. O empatii a pokoře tady byla už řeč. Pro mě jsou to spíše vlastnosti, se kterými se člověk rodí a ne se jim učí. Soucit, tolerance…A v poslední řadě by zdravotník neměl zapomínat i sám na sebe! Na výše zmíněné sebepoznání a na své duševní zdraví. K čemu je psychicky nevyrovnaný a vyhořelý lékař, sestra, ošetřovatel, nutriční terapeut…? Nicméně jsme taky „jen“ lidé, že ano?

Zdroje:

1) http://konecdobry.cz/#uvod

2) http://zdravi.euro.cz/clanek/sestra/nepsychoterapeuticke-chovani-zdravotnika-ve-vztahu-k-dekondici-p-363446