Eva Hvorecká  |  Inspirace
image for Člověk, který hledal cestu ve světě vědy/ve světě alternativy

Asi po měsíci jsem se konečně proběhla v horách. Úplně jsem zapomněla, jaké inspirace při tom člověk nachází! Když běžím ve městě, tak prostě běžím, běžím na čas. V horách čas neexistuje. Při tom mi došlo, že se neustále peru s určitým paradoxem - Věda vs. Alternativa, který na mě tlačí ze všech stran a vyvolává často zmatenost. A myslím, že nejsem jediná. Každý by chtěl znát odpovědi. Tak můžete číst...:)

Ve své bezprostřední blízkosti mám jednu skupinu lidí, která je odevzdaná vědě, která se pere za každá fakta podložená výzkumy. A také druhou skupinu lidí, kteří žijí alternativně (nazvěte si to, jak chcete, ale určitě víte, co tím myslím). V těch skupinkách jsou i opravdové extrémy, co si budeme povídat…A pak jsem já, jsem tichý pozorovatel obou skupinek. Já pozoruji, já poslouchám a čtu. Neustále se kolem mě střetávají tyto odlišné názory. Očkovat děti/neočkovat děti, brát léky/nebrat léky, přijímat lepek ve stravě/nepřijímat lepek ve stravě, konzumovat mléko/ nekonzumovat mléko... A takto bych mohla pokračovat donekonečna. Je to šílené, někdy dost k pláči, jindy dost k smíchu. Samozřejmě obě strany mají jednotlivé výroky určitým způsobem podložené a zargumentované. Kdo by tomu neuvěřil, když je to takto napsané. A kdo má tedy vlastně pravdu?

Já jako zdravotník bych měla být odevzdaná vědě, alespoň se to očekává. A já vědu neskutečně obdivuji, ale také věřím, že ji můžou lidé využívat i tím špatným směrem, pokud se dostane do nesprávných rukou. Věřím také v práci lékařů, kteří fantasticky zachraňují životy v akutních případech. Ale věřím, že jsou i takoví lékaři, kteří ve své práci zatvrdli a už ani neuvažují, co a proč to dělají. Krom toho je také člověk těžko odevzdaný a důvěřivý, když pacientům v nemocnici donesou rohlík s taveným sýrem na snídani. A uzdravte se. K čemu jsou pak všechny ty studie zaměřené na výživu?

Alternativní způsob života, který léčí a vyléčí. Určitě je to trochu abstraktní výraz, protože alternativ existuje spoustu. Například za hodně aktuální alternativu ve výživě považuji raw stravu. Za alternativu v životě obecně považuji obracení se lidí například k „Vesmíru“. To slovo slýchávám často. Řekněme, že je to určitá filosofie života, která člověku pomáhá být šťastný a jít v životě správným směrem. Zůstaňme však u té výživy, když už je to má náplň práce. Podle mě, takoví extremisté (nechápejte to kriticky) jsou lidé, kteří se v životě neustále hledají, jinými slovy hledají tu cestu. A možná se v tom našli, ale nikdo neví, co s nimi takové stravování udělá za několik desítek let. A jak zdravé/nemocné budou jejich děti. Nutrigenetika a nutrigenomika je krásný vědní obor, který mluví o tom, jak živiny ovlivňují naše geny a jak naše geny ovlivňují zpracování živin. (Genetika obecně je pro mě v podstatě kombinace vědy a filosofie :)). To vše je také přenášeno na plod, který matka nosí (zjednodušeně řečeno)… To jen takový nástin, jak jsem to s těmi raw strávníky myslela. Krom toho je pro mě úsměvný fakt, že pokud by nebylo moderních technologií, neměli by žádné konopné proteiny v prášku a raw potraviny. Takže si hrají na přirozenost s technologiemi nebo jak je to?

No a teď si vyberte, chcete být „zdraví“ s léky od lékařů nebo „zdraví“ na raw stravě a obracet se k Vesmíru? Dle mého názoru jsou extrémy na jedné i druhé straně. Jak ale vymezit tu zlatou střední cestu? Pro každého by byla určitě jiná, s čímž souvisí opět genetický materiál, který máme každý jedinečný, a mnoho dalších faktorů. Jedno je ale jisté – pokud se nebudeme ke svému tělu chovat férově a jíst stravu vysoce technologicky zpracovanou, smaženou, ve fastfoodech dělanou, bez čerstvých potravin, nebudeme se hýbat a pak si dáme heřmánkový čaj, aby nás teda nebolelo to bříško, tak nemůžeme čekat zázraky. Lidský organismus má sice regenerační schopnost, ale ta není nevyčerpatelná. A nezapomínejte na tu genetiku – vaše děti si z vás potom taky něco odnesou.

No a ta víra…někdo má Vesmír, někdo Boha, tak proč ne? Já věřím v přírodu a v lidské tělo. A v psychosomatiku. Buďme ale upřímní, ani k jednomu se v dnešní moderní civilizaci nechováme úplně férově. Ani já ne. Prostě to tak je, doba, kterou jsme si vytvořili. Potřebujeme zkracovat dobu trvání (ani na jídlo není čas) a vzdálenosti. Takže něco za něco. Ovšem to, jak se rozhodneme žít, je jen na nás.